„Féfo“
3. oddíl skautů Kutná Hora

„Féfo“

Severní Maďarsko na kolech

Archiv | Petrk | 8 let
Účastníci
Sestava: Martin, Petrk (3.oddíl), Robert
Datum: 19. - 28. srpna 2010

Na léto 2010 jsme původně chystali 2 týdny chození po Černé Hoře. Tolik společného času jsme však nenašli a proto jsme plány naprosto změnili a vydali se na týdenní cykloakci do severního Maďarska.

19.7.


Kolín - Nagymaros

Do Maďarska jezdí z Prahy několik přímých vlaků denně, ale kola je možno převážet pouze ve vlaku Jan Jesenius, do kterého jsme v Kolíně nastoupili kolem půl páté odpoledne. Vagon pro kola byl rozdělen na dvě poloviny, přičemž v jedné byly kvalitní stojany na kola a v druhé místa pro sezení, takže jsme měli o kolech neustále přehled. Vystoupili jsme již za tmy v městečku Nagymaros. S vírou, že postavíme stany kousek za městem jsme se vydali po modrých značkách vzhůru k pohoří Börzsöny. Čtvrť, kterou cesta vedla, však nepatřila zrovna mezi ty lepší a zanedlouho jsme měli v patách partu, které jsme se očividně nelíbili. Jak si Robert všiml, měl jeden z nich v ruce dokonce jakousi mačetu. Přes příkré stoupání, do kterého jsme naložená kola sotva tlačili, nám nezbývalo než pokračovat stále vzhůru. Možnost postavit stany se naskytla až po vystoupání 200 výškových metrů. Přes pořádnou únavu nám po tomto zážitku ještě dlouho trvalo, než jsme usnuli.

20.7. - 85 km


Nagymaros – Kóspallag – Nagyirtáspuszta – Nagybörzsöny – Vámosmikola – Kemence – Diósjenö

Ráno jsem v mapě objevil symbol připomínající rozhlednu, který se nacházel nedaleko od místa, kde jsme spali. Vydali jsme se tam v očekávání výhledu na Dunaj, ale přijeli jsme pouze k jakési oplocené vysílací věži. Zklamáni jsme sjeli zpět a již podle plánu jsme se vydali národním parkem Börzsöny po prázdné asfaltce. Po několika kilometrech příjemné jízdy jsme přijeli na regulérní silnici, po které jsme se vydali do vesnice Kóspallag. V každé maďarské vesnici jsou v hojném počtu modré hydranty napojené na vodovod, díky kterým jsme s vodou neměli problém. Z vesnice Kóspallag jsme stoupali po kvalitní asfaltové silnici, kam byl jinak vjezd autům zakázán, až do osady Nagyirtáspuszta. Následoval krásný sjezd, který byl bohužel přerušen asi 2 km před obcí Nagybörzsöny, kde asfaltka nepochopitelně skončila a do vesnice jsme se dokodrcali po tragické kamenité cestě. Ve vesnici nás čekalo nepříjemné uvítání od asi stoleté paní, z jejíž dlouhé maďarské přednášky jsme pochopili pouze to, že by ráda nějaké ty forinty.
Futuristický kemp v Diósjenö
Pokračovali jsme dále na hlavní silnici, po které jsme vydali směrem na Vámosmikola. Za chvíli však měl Robert prázdné kolo zapříčiněné velkou dírou hned vedle ventilku. Museli jsme tedy použít náhradní duši. Ani ta však nevydržela dlouho. Ve vsi Vámosmikola, kde jsme se schovávali nejprve před odpoledním horkým slunce a hned na to před krátkou přeháňkou, splaskla i rezervní duše. Díru jsme tentokrát zalepili záplatou a doufali, že se nám defekty již vyhnou. V další obci Kemence jsme odbočili na Diósjenö a hnáni ovády jsme svižně stoupali přes deset kilometrů po silnici s kvalitním povrchem a téměř bez provozu. V závěrečném sjezdu do Diósjenö však Robert opět hlásí prázdné kolo. Půjčuji mu svojí rezervní duši a již úspěšně dojíždíme do kempu v Diósjenö. Mladý pán, který nás ubytovává, je velmi sympatický a mluví alespoň trochu anglicky. Kemp je hezký a platíme 1000 Forintů (asi 100 Kč) na jednoho.

21.7.- 90 km


Diósjenö – Nógrád – Nötincs – Ösagárd – Keszeg – Nézsa – Nógrádsáp – Galgaguta – Bercel - Bér – Buják – Bokor – Kutasó – Alsótold – Felsötold – Hollókö

Druhý den nás čekal přejezd přes vrchovinu Cserhát. Přestože toto pohoří není příliš vysoké, terén je velmi kopcovitý jak stoupání tak klesání jsou často velmi prudká. Z mého pohledu jsme si zde odjeli nejtěžší etapu. Dopoledne bylo teplo ještě snesitelné a ve svižném tempu jsme dojeli do obce Keszeg, odkud v mapě byla nakreslena cesta do vesnice Nézsa označená symbolem cyklisty.
Upadnutí do komatu ve stínu kostelíku
Cesta se však ukázala jako naprosto nesjízdná a proto jsme se vrátili a pokračovali po silnici přes vsi Nézsa a Nógrádsáp do Galgaguty, kde slunce pralo již tolik, že jsme museli na 2 hodiny ulehnout pod stromy u kostela. Z další vesnice Bercelu jsme měli v plánu jet do Béru a Bujáku po cestě. Na mé dotazy na kvalitu cesty místní nebyli schopni odpovědět. Překvapilo mě, že ani mladí nebyli schopni základní anglické konverzace. Nicméně objížďka po silnici by byla dlouhá a proto jsme se rozhodli cestu risknout. Následující kilometry byly tak hrůzné, že na maďarskou „čárkovanou“ cestu bych již nikdy nevjel. Z Bujáku do Bokoru je v mapě kreslená lesní asfaltka. Po několika kilometrech však přijíždíme k bráně, kde nám jistý pán naznačuje, že tudy dál nemůžeme a musíme to objet jinudy. Objížďka nám přidá nejenom několik kilometrů, ale také 150 výškových metrů navíc. Poslední kilometry do Hollókö, kde je kemp, již meleme z posledního (alespoň tedy já). Po nevydařené večeři se ještě vydáváme do hospody ve vsi, jelikož v kempu nic neprodávají a my nutně potřebujeme něco jiného k pití než vodu. Před hospodou, která byla při našem příjezdu ještě otevřená sedí u posledního piva místní a naznačují, že je již zavřeno. Zkoušíme ještě projít vesnici, ale žádná jiná hospoda zde není. A to přesto, že Hollókö je častým turistickým cílem a je dokonce v Unescu.

22.7. - 80 km


Hollókö – Rimóc – Szécsény – Endrefalva – Szalmatercs – Ságújfalu – Kishártyán – Salgótarján – Kazár – Bátonyterenye – Nagybátony – Szorospatak – Borzagos vh.

Ráno vstáváme před šestou, abychom dojeli co nejdále než se vedro stane nesnesitelným. Ještě obdivujeme lidovou architekturu v Hollókö a vydáváme se směrem na Szécsény. Cesta se nám nejprve moc nezamlouvá, ale po chvíli začíná krásná cyklostezka, která se vine mezi poli až do vesnice Rimóc. V Szécsény si v Penny marketu, který je v Maďarsku v každém menším městě, kupujeme královskou snídani, následně si prohlížíme místní zámek a vydáváme se po hlavní silnici se snesitelným provozem do Salgótarjánu, kde chceme především dokoupit duše.
Město je to vskutku ošklivé, je vedro a infocentrum hledáme asi půl hodiny (valná většina dotazů na místní opět nemá žádnou odezvu). V infocentru se naopak cítí téměř uraženi, když se ptáme jestli mluví anglicky, ale pak nám ochotně vysvětlují, kde můžeme duše koupit. Po nákupu rychle ujíždíme z města a zastavujeme na odpolední odpočinek ve vsi Kazár. Odpoledne pokračujeme přes Bátonyterenye do Nagybátony, kde nás prodavač v jednom obchůdku ujišťuje že během příštích sedmi dní nebude pršet. Pravdu bohužel neměl. Začínáme pozvolně stoupat do pohoří Mátra a máme v plánu přespat v kempu ve vesničce Szorospatak. Je zde však jen cosi jako zarostlé a opuštěné rekreační a sportovní centrum. Evidentně zde chcípnul pes. Pokračujeme tedy po asfaltce vzhůru do hor, krajina se nám líbí čím dál víc, osvěžujeme se u pramene Béc-kút a nacházíme úžasné tábořiště, které je v mapě pojmenované Borzagos vh. Mytí v nedalekém potoce opravdu nemělo chybu.

23.7. - 90 km


Borzagos vh. – Mátraszentászló – Csór-réti-víztárló – Mátraháza – Kékes – Recsk – Sirok – Eger

Ráno odbočujeme z asfaltky a pokračujeme ve stoupání po slušně sjízdné cestě až do vesnice Mátraszentászló. Odtud dále po silnici na křižovatku nad vsí Mátraszentimre, kde začíná lesní asfaltka, po které sjíždíme až pod přehradu Csór-réti-víztároló. Kousek pod hrází nás ovšem čeká nemilé překvapení. Silnice vede přes jistý objekt a nějaký pán opět hlásí, že nás tudy nepustí. Pak ale zavolá kolegu, který kupodivu ovládá němčinu a po dvaceti minutách, během kterých se nám snaží vymyslet náhradní cestu, nakonec kamsi zavolá a dovolí nám projet. Voda v přehradě je krásně čistá, koupání však raději neriskujeme. Už jen proto, že na hrázi jsou namontovány bezpečnostní kamery. Od přehrady už opět stoupáme, přijíždíme na hlavní silnici a po ní do vsi Mátraháza, kterážto je výchozím bodem pro výjezd na nejvyšší horu Maďarska, Kékes (1014 m.n.m.).
Občerstvovací stanice
Nahoru to jsou ještě asi tři kilometry, naštěstí je znát, že jsme v horách; teplo je tady snesitelné. Stará rozhledna na vrcholu je zavřená, což mě nejprve dost vyděsí. Následně však zjišťujeme, že jako rozhledna zde slouží nová televizní věž. Rozhled by byl opravdu krásný, bohužel viditelnost je velmi špatná. Z vrcholu se vracíme asi 1,5km po silnici a pod serpentinou z ní odbočujeme doleva na cestu, která je v mapě označena dvojitou, bíle vybarvenou čárou. Bohužel ani toto nic neznamená. Cesta je věru hrozná a očekávaný sjezd, který měl být odměnou za stoupání, je spíše za trest. Podle mapy bychom asi v polovině měli najet na regulérní silnici. I toto je však drncavá cesta. Asfalt začíná až po dalších pár kilometrech, pak už se až do městečka Recsk jede dobře. Chceme si zde dát nějaké pořádné jídlo. Bohužel místo hospody, kde bychom okusili nějaký ten maďarský guláš, nacházíme pouze pizzerii. Ani tou však neopovrhneme a děláme dobře. Pizzu zde dělají opravdu vydatnou. Po jídle si opět musíme dát pauzu (je znát že už jsme zase pod 200 m.n.m.). Přestože už je poměrně pozdě odpoledne, rozhodujeme se, že to dneska dotáhnem po hlavní silnici až do Egeru, kam to je ještě téměř 30 km. Kdybychom věděli, jak kopcovitý bude terén, možná bychom zůstali v kempu v Siroku. Nicméně díky smrtelnému tempu dorážíme do Tulipán kempingu v Egeru v rozumný čas a ještě stíháme večerní prohlídku tohoto krásného města. I v půl deváté večer ukazuje teploměr ve městě 32°C.

24.7. - 55 km


Eger – Felnémet – Felsötárkány – Jávorkút

V noci přišla řádná bouřka a ráno zjišťuji, že tašky, které jsem měl v předsíňce zřejmě ležely ve vodě, jelikož všechno oblečení je nasáklé vodou. Ráno je naštěstí ještě hezky, takže věci poměrně rychle uschnou (akorát jsem jimi dětem zabral téměř všechny prolejzačky i skluzavku:-) ).
Bukové maďarské velehory
V plánu je dnes konečně kratší etapa s cílem někde v pohoří Bükk, takže ani nevadí, že vyjíždíme později. Z Egeru jedeme severním směrem a pár kilometrů za městem uhýbáme z hlavní silnice směrem do pohoří Bükk. Podél silnice je vybudovaná cyklostezka až do vsi Felsötárkány. Za vsí se silnice začíná postupně zvedat a po 17 kilometrech jsme opět 700 m.n.m. V tomto místě (pár kilometrů před vsí Répashuta) odbočujeme na krásnou lesní asfaltku a dál stoupáme. Nastoupaných metrů však rozhodně nelitujeme. Odměnou je krásná náhorní plošina připomínající velkou jizerskou louku. Pohoří Bükk je prvním místem, kde potkáváme větší množství cyklistů. Na závěr ještě sjíždíme do osady Jávorkút. V Jávorkút Pánzió si dáváme tři piva a ptáme se servírky (která umí asi 6 slov anglicky a 5 německy), jestli bychom si někde u nich mohli postavit stany. Na jejich pozemku nám to nedovolí, ale řekne nám, že si můžem klidně postavit stany na louce (přestože jsme v národním parku).

25.7. - 75 km


Jávorkút – Felsöhámor – Alsóhámor – Miskolc – Felsözsolca – Onga – Gesztely – Bekecs – Szerencs – Mezözombor – Bortó kemping

Pršelo v noci, prší i ráno. Celá obloha je konstantě šedá a na změnu to vůbec nevypadá. Nezbývá nám než válet se ve stanech až do poledne, což ovšem Robertovi, se kterým jsem ve stanu, očividně nevadí :-). V poledne jdeme do restaurace dát si něco k jídlu a poradit se o dalších plánech. Počasí nám dovoluje vyjet až ve tři hodiny odpoledne. Až do Miskolce jedeme stále skopce, za lepšího počasí bychom si však sjezd užili lépe. Navíc opět začíná pršet. Miskolcem pouze projíždíme po hlavní silnici směrem na Szerencs, opravdu nic příjemného.
Horší silnice než v Česku?
Provoz je velmi hustý a u konce města se přidává cedule, která zakazuje vjezd cyklistům. Tomu se tedy nedivím. Podle silnice se však objevuje cyklostezka. Jedeme po ní sto metrů, kdy opět končí. To se tedy Maďarům moc nepovedlo. Zjišťujeme, že do vesnice Felsözsolca, od které nás dělí nejen řeka, ale hlavně dálnice, se nebude tak lehké dostat. Petr v GPSce nachází silničku, která by měla vést přes dálnici. Už zdálky vidíme, že žádný most tam přes dálnici není, naštěstí se silnička stáčí a vede pod dálnicí malým tunýlkem. Opět si myslíme, že jsme zachráněni, bohužel ujedeme dalších sto metrů a před námi je spadlý most přes řeku. To už je na nás celkem dost. Navíc stále mrholí. Pozorujeme místní cikány, jak se dostávají přes trosky mostu a po jejich vzoru přenášíme postupně tašky a kola na druhý břeh. Dále jedeme téměř bez zastávky přes Ongu, Gesztely, Szerencs a Mezözombor do kempu Bortó. Naštěstí kousek před kempem přestává pršet. Naše nadšení opět opadá, když pomalu zjišťujeme, že v kempu zřejmě nikdo není. Na hospodě ji sice napsáno, že mají až do deseti, ale všude je zavřeno. Nakonec přicházejí dva mladí rybáři, ukazuje se že jeden z nich je synem majitelky kempu. Po telefonátu s majitelku, která naštěstí hovoří anglicky, nás pouštějí dovnitř. Kemp je velký a pečlivě udržovaný, přesto jsme zde jediní hosté. A svým příjezdem jsme je dost překvapili. Zřejmě nejsou zvyklí, že jim do kempu někdo jezdí. Obsazujeme budovu se sprchami a záchody a všude rozvěšujeme mokré věci. Teď docela oceňujeme, že jsme zde sami.

26.7. - 75 km


Bortó kemping – Tarcal – Tokaj – Bodrogkeresztúr – Szegi – Szegilong – Olaszliszka – Vámosújfalu – Tolcsva – Erdöhorváti – Háromhuta – Újhuta – Kökapu – Kishuta – Bózsva

Přestože byly věci přes noc pod střechou, ve vlhkém počasí moc neproschly. Rozhodujeme se, zda pojedeme podle plánu to Tokaje, nebo to raději vezmeme co nejkratší cestou přímo do Košic, odkud nám zítra večer jede vlak domů. Jelikož zrovna neprší, rozhodujeme se, že plán naplníme a vyrážíme směr Tokaj. Při placení v kempu nemohu mladému pánovi vysvětlit, že už jsme tu spali a chceme pouze zaplatit, nakonec mu peníze musím téměř vnutit.
Sušící a spací mezihra v Bortó
Zaběhnutý psí vrcholový hrdina
Odjet bez zaplacení by bylo každopádně jednodušší. Ujedeme pár kilometrů a začíná opět mrholit. Na silnici přes Tarcal do Tokaje je navíc silný provoz náklaďáky nevyjímaje. V Tarcalu zastavujeme v malém soukromém vinném sklípku. Paní se nám snaží maďarsky o vínech, které má, něco říct, ale příliš úspěšná není. Ukazuju tady na jeden sud a kupuji dva litry (zřejmě) Tokajského vína za 1600 forintů (cca 150 Kč). Za občasného mrholení projíždíme Tokajem. Je to docela hezké, malé městečko. Z Tokaje jedeme ještě kousek po hlavní silnici, ve vsi Bodrogkisfalud z ní uhýbáme a jedem téměř po rovině proti proudu Bodrogu až do Vámosmikola. Zde opouštíme Bodrog a vyrážíme směrem do vrchů Zempléni Hegység. Za osadou Újhuta, odkud vede lesní asfaltka přes sedlo až do vsi Kishuta, se k nám připojuje malý psík. Nejprve mu nevěnujeme příliš pozornosti, ale poté, co s námi běží stále dál a naše pokusy o únik hravě zachycuje, zjišťujeme, že se ho asi snadno nezbavíme. Má opravdu neskutečnou výdrž a vyběhne s námi až na vrchol (minimálně 7 km). Schováváme se v přístřešku před drobným deštěm, mezitím přijíždějí jiní lidé a pes se chytá jich. Máme po starosti, ale jestli se pes ještě někdy dostane ke svým majitelům, to tedy nevím. Pršet zase přestává a tak si naplno užíváme sjezd na druhou stranu hor. Dole ještě zahýbáme podél úzkokolejky do Kökapu, kde by měl být podle mapy zámek, ale nic zajímavého k vidění tu není. Na kraji Kishuty uhýbáme ze silnice a zkratkou jedeme do cílového kempu ve vesnici Bózsva. Paní v kempu neumí ani německy ani anglicky, naštěstí sežene plynně anglicky mluvící slečnu, která nám tlumočí. V kempu nejsou žádné společné sprchy a WC, jsou pouze v chatkách a ty jsou všechny plné. Jelikož ale nemáme na výběr, zůstáváme zde. Slečna, která nám tlumočila, je s rodinou ubytovaná v jedné z chatek a nabízí nám, že se můžem vysprchovat u nich. Za odměnu ji večer pozveme na sklenku vína.

27.7. - 40 km


Bózsva – Nyíri – Füzérkomlós – Hollóháza – státní hranice – Skároš – Ždaňa – Čaňa – Geča – Valaliky – Košice

Do cíle to máme již coby kamenem dohodil, bohužel od rána zase prší. Zbývá nám 5000 forintů, které bychom rádi utratili v nějaké restauraci. GPS říká, že v poslední maďarské vesnici Hollóháza by cosi mělo být. Vyrážíme tedy severním směrem. Za vsí Nyíri se nám otevírá krásný pohled na hrad Füzér, který nám byl včera večer doporučen k návštěvě, ale kvůli počasí ho z programu vynecháváme. Hollóháza není malá vesnice, ale žádný podnik, kde bychom se za zbylé peníze najedli zde není. Následuje tedy poslední stoupání na slovenské hranice a následný sjezd za sílícího deště do první slovenské vesnice Skároš. Tady se schováváme před deštěm v autobusové zastávce. Východoslovenskému nářečí, kterým zde hovoří, není rozumět o moc víc než maďarštině:-) Projede několik autobusů, ale stále velmi hustě prší a tak nám nezbývá než dojet v dešti. Poslední kilometry byly krušné, jsme celí promočení, ale cíle bylo dosaženo. Zjišťujeme, zda si můžeme v úschovně nechat kola, jelikož máme do odjezdu asi 7 hodin času. Paní z úschovny nás vede s kolama na dámské záchody a otevírá dva malé kamrlíky (původně zřejmě sprchy). Chce to trochu úsilí, ale kola tam nakonec vmáčknem (na náš návrh, že sundáme z kol tašky, aby se tam kola líp vešla, odpovídá, že to bychom si za ně museli připlatit). Při odchodu si Petr ještě všimne, že na ceníku mají i úschovu motorek, což nás velmi pobaví. Možná jsou na pánech větší sprchy:-). Rádi bychom se podívali ještě do města, jelikož nádraží moc vábné není, ale déšť nám to neumožňuje.
Košice hl.n.
Odpoledne tedy strávíme v přilehlé restauraci, kde si to celkem užíváme:-). Večer vypadá nádraží ještě hůř. Kam se hrabe pražský hlavák. Vlak jako na potvoru přijíždí až na třetí nástupiště, které ani není zastřešené, tak si ještě užíváme trochu toho deště a nastupujeme do rychlíku Šírava, vybaveného oblíbenými koženkovými sedačkami. Ráno v Kolíně ještě nastává malé drama, jelikož já, blbec, vyhazuju jízdenky v kupé do koše a následně se divím, že bez nich nechtějí vydat kola. Nakonec ale paní průvodčí přesvědčíme a kola nám podá.

Moudra


Kempy:
Kempy v Maďarsku, které jsme navštívili, byly povětšinou na dobré úrovni, pouze jsme většinou postrádali hospodu nebo nějaký krámek s potravinami. Za tři osoby a dva stany jsme platili 3000 – 5000 forintů (300 – 500 Kč) za noc. Nejlevnější byl Bortó kemping u vesnice Mezözombor, kde jsme nechali jen něco přes dva tisíce forintů. Nejkladněji hodnotím asi kemp v Diósjenö (http://www.szallasinfo.hu/diosjenoi_kemping/).

Mapy:
Cyklistické mapy severního Maďarska v rozumném měřítku bohužel zatím neexistují, proto jsme v prodejně map a průvodců na Senovážném náměstí koupili alespoň 3 turistické mapy pohoří Mátra a Bükk.

Vesnice:
V severním Maďarsku je sice méně měst, ale za to hodně větších vesnic, které nás obecně příjemně překvapili. Je v nich většinou živo, vždy nějaká hospoda, větší obchod, výjimkou není ani bankomat. Co jsme velmi využívali, jsou modré hydranty napojené na vodovod, které jsou v hojném počtu v každé vesničce. Ne všechny jsou ovšem funkční.

Jazyk:
Domluvit se v Maďarsku je celkem oříšek. Angličtinu moc neovládají ani mladí, někteří starší umí německy, ale spoléhat se na to moc nedá. Alespoň v kempech ale bylo možno se anglicky domluvit (až na jednu výjimku – kemp ve vsi Bózsva). Určitě není na škodu vytisknout si například tento slovníček: http://nonbabylon.revolucni.com/pdf_mad.php.

Ceny:
Ceny potravin byly za našeho pobytu o trochu nižší než v Čechách, snad jediná dražší věc je pivo :-) (v Maďarsku se hodně pije i české pivo, hlavně Kozel)

http://www.madarsko.cz/ - stránky maďarského cestovního ruchu, kde je k nalezení mnoho užitečných informací. Na požádání navíc rádi zašlou různé prospekty a mapy. My jsme využili především mapu Maďarska s vyznačenými kempy.

http://www.klaudy.net/madarsko-na-kole.php - postřehy party, která jela podobnou trasu.
Petrk, Tom, Koj | koukalpetr(a)gmail.com | (c) 2009